15. května 2013   18.00–23.00    Lapidárium Národního muzea, Výstaviště Praha Holešovice
Čtení z knihy Pétera Esterházyho „Harmonia cælestis“  
 
V rámci 7. ročníku úspěšného projektu Noc literatury, který veřejnosti neo­pakovatelným způsobem přibližuje zahraniční literaturu, proběhne celove­černí, cyklicky se opakující čtení také z úspěšného románu Pétera Ester­házyho „Harmonia cælestis“, který vychází v Nakladatelství Academia v překladu Roberta Svobody.
 
Ukázky z knihy čte David Prachař.
 
slideshow-NL 2013-Prachar-lapidarium
 
 
 
slideshow-NL 2013-EP-DandoyfeliratPÉTER ESTERHÁZY (Budapešť, 1950)
 
 
Tento (post)moderní aristokrat maďarské literatury je potomkem slavného šlechtického rodu. Vystudoval matematiku na univerzitě v Budapešti. Od poloviny 70. let je znám jako velice plodný autor a publicista na volné noze. Je to neobyčejně nadaný jazykový ekvilibrista se zálibou ve využívání techniky citací z veškeré literatury, která kdy byla napsána. Jeho texty jsou velkým oříškem, ale snad i výzvou pro překladatele.
Výrazné sympatie k české kultuře potvrzuje jak výrokem “je sympatičtější pěkně po česku udělat pár piv, než trojčit u vína po velkouherském způsobu”, tak především románem Hrabalova kniha (1990), v němž uplatnil formu svého Mistra – vypravěčkou je autorova žena, stejně jako v Hrabalově románu Proluky.
Jméno Pétera Esterházyho není pro českého čtenáře neznámým pojmem, v češtině vyšly čtyři jeho knihy: Malá maďarská pornografie (přel.: Anna Rossová, Mladá fronta, 1992, 2008), Hrách na zeď - publicistika z let 1988-1996 (přel.: Dana Gálová, Hynek, 1999), Hrabalova kniha (přel.: Milan Navrátil, Havran, 2002), Pomocná slovesa srdce (přel.: Dana Gálová, Dauphin, 2005) a jeho povídka Život a literatura vyšla ve svazku Příběh (přel.: Dana Gálová, Academia, 2007), kterou vydal společně s Imrem Kertészem, maďarským laurátem Nobelovy ceny za literaturu. Autor se zúčastnil několika literárních setkání v Praze, byl hostem i Pražského festivalu spisovatelů (1999).
Patří k nejpřekládanějším autorům současné maďarské literatury, je nositelem mnoha prestižních maďarských a evropských ocenění.
Kniha Harmonia Cælestis (2000) patří k autorovým nejuznávanějším a nejúspěšnějším dílům jak v Maďarsku, tak ve světě.
 
 
 
 
 
slideshow-NL 2013-harmonia-borito
Péter Esterházy ve své Harmonii caelestis jako by – přestože ví, kde hledat – nacházel jen střepy ze starožitné vázy, pomíchané s jinými střepy, úlomky, ale i předměty nepoškozenými, známého i neznámého původu a účelu. Všechny něco vyprávějí, všechny se k sobě navzájem vztahují... Najdete v nich otce, tatínka, taťku, taťuldu a papínka, který umí být čímkoli; a vším, čím je, je rád. Když pak autor vázu v Druhé knize „slepí“, zorganizuje se v souvislejší příběh, který však nadále nepřestává být sledem obrázků, historek a anekdot ze života aristokrata v Maďarsku 20. století.
Harmonia caelestis, to jsou dvě dějové linie: úvodní pestrá mozaika otců a tatínků a něco jako rodinná historie, jejíž hlavní postavou je rovněž otec. Čtenáře Pétera Esterházyho nepřekvapí, že tragično musí na poslední chvíli vždy ustoupit klaunské hravosti, neudiví je ohňostroj stylů a úhlů pohledu, o tradiční rodinné tematice už ani nemluvě. I samotný titul knihy, „Nebeská harmonie“, si autor vypůjčil od jednoho ze svých předků.
 
Romanopisec Péter Esterházy nijak zvlášť úzkostlivě nedbá na chronologii a o svých předcích či příbuzných se nevyjadřuje vždy nejuctivěji. Doby a postavy se v jeho „rodinném románu“ střídají, až oči přecházejí. Je Harmonia Caelestis nalezištěm kulturněhistorických hodnot, imaginárním muzeem nebo tablem z dějin jednoho rodu? Každopádně figurují v jejím inventáři položky vysoké i nízké – zdánlivě bez ladu a skladu: vedle anekdoty báchorka, žánrový obrázek, zlomek, vidění, aforismus, novinová zpráva, legenda. Jednoduchým prostředkem, tím, že se v nich stěžejní role tatínka může ujmout kdokoli (cokoli), nás spisovatel upozorní jednak na neoddělitelnost rodové tradice od tradice vnější, na to, že konfrontace s otcovým světem vede ke konfrontaci se světem jako takovým, jednak – alespoň částečně – na mlhavost definice rodu (rodiny).
Esterházy s oblibou vytváří velkou formu kladením malých forem vedle sebe. Věty a příběhy se mu čas od času v různých obměnách vracejí, nabývají, vrství se na sebe – až se z nich poskládá velká rodinná kronika pojednávající o společenském deklasování „jednoho“ rodu Esterházyů. Co je slavné, to může být jen minulost, přítomnost je vždy nevzhledná a neslavná.
 
Robert Svoboda